Josef Váchal

(1884 - 1969)


Josef Váchal byl jeden z nejoriginálnějších českých umělců. Nejvíce vynikl svým výtvarným dílem, významné jsou ale i jeho počiny literární.
Narodil se roku 1884 v Milavčích u Domažlic do nemanželské rodiny. Jeho otec byl bratrancem Mikoláše Alše. Ranou část života strávil u svých prarodičů v Písku. Už v dětství projevoval nelibost vůči městskému prostředí a jeho obyvatelům. Velmi vřelý vztah měl naopak k přírodě a zvířatům - zvláště psům. Protože byl podivínské povahy a zajímal se o mystiku, okultismus, spiritualismus a esoteriku, lidé k němu měli vždy odstup nebo se mu vysmívali. On je na oplátku častoval ironií a sarkasmem. Již v mládí například řekl:
"Nic není více ubohým, než co dokonalým býti mohlo, ale dokonalosti nedosáhlo. A tak i já nemohu milovati člověka, k obrazu božímu to stvořené formě, a přec tak nedokonalé a bestiálnější nižších bratří svých, zvířat. Věřte mi, že více miluji svého psa než člověka."

Se svým leonbergerem Tarzánem měl vskutku vřelý vztah. V dobách největší samoty a chudoby to pro něj byl nejlepším přítelem, se kterým se dělil o poslední sousta potravy. Díky svému mystickému přesvěsčení byl přesvědčen, že v podobě Tarzána mu prozřetelnost seslala duši jeho píseckého dědečka. Pes mu byl i věrným společníkem při jeho častých toulkách přírodou. Společně s ním a svou životní družkou Annou Mackovou procestovali snad celé tehdejší Československo. Obrovský dojem na něj udělala Šumava - svou divokostí a nepřístupností, žijící svým vlastním životem v nitru pralesů, kam se člověk neodvážil vstoupit. Na její počest Váchal zcela sám připravil, vytiskl a vydal objemnou knihu "Šumava umírající a romantická" - obsahuje především barevné dřevoryty, ale i osobní deníkové záznamy, laděné poeticky, ekologicky či zamyšleně:

Jinak voní slať, jinak prales a stráně kolem vod.
Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu přijímati do svého těla žár slunečních paprsků a spěchati z míst vlhkem zamořených, nikdy neucítí ničeho a vůní nerozlišují, takovým pouze vlhkost na plíce sedá a shnilinu cítí. A přec, bez nadsázky, i tento svět mokra má své typické vůně. Jasmínem voní celý tok Vydry, je-li aspoň čtvrt míle lidské stavení vzdáleno, Křemelná voní silnou kávou, na pohraničních potocích vyluzuje kapradí a tlení nikdy nesklizené trávy hru pachů jako z lihovarů se linoucí, na horách Spálená a Martina Luthera medovou vůni prhy cítíš a na hoře Ždánovské šeřík. Cestou kol potoka roklanského pronásleduje mne vždy v podmračných vlhkých dnech vůně fialek. Na Luzném měděnku cítím, a jinde jiné čistě subjektivní vůně. Za dnů slunečných čichové požitky jsou suchopárnější: cítíš jen pryskyřici, lesní ozón, borůvčí a dosychající vřes. Kde palouk lesní k jihozápadu obrácen, k slunci, obyčejně pln zmijí v létě, balvany rozpálené kvečeru voní stiraxem, žádná z květin kol kvetoucích nevoní tak sladce a mdle. K dojmům zrakovým velkolepých scenérií krajinářských na Šumavě, a krom sluchových za činnosti živlů, čichové náležejí nikoliv k požitkům nejmenším.



Tuto knihu letos vydalo nakladatelství Paseka, a to ve dvou formátových verzí : v původní 65 x 49 cm a ve zmenšené 38 x 29 cm. Vydáním v původní verzi v celkové ceně 40 000 Kč (menší verze stojí 3 300 Kč) se tak "Šumava umírající a romantická" stala největší a nejdražší českou knihou.

V roce 1910 založil uměleckou skupinu Sursum. Kromě něj v ní byli Jan Zrzavý, Jan Konůpek a František Kobliha. jejich programem se stalo zachycení niterných stavů duše a zkoumání světa nehmotného bytí - čisté duchovno. Jeho tvorba, přestože velice svébytná a nezařaditelná, kdyby měla být podrobena stylovému škatulkování, řekli bychom, že vycházela z expresionismu a symbolismu. V roce 1916 byl mobilizován do 1. světové války, během níž mu zešedivěly všechny vlasy.

Kromě "Šumavy" stojí za zmínku například "Mystika čichu" - další kniha plná barevných dřevorytů, kterou Váchal věnoval svému psovi. Jedná se v podstatě o spirituální výklad pachů a vůní různých chemických látek a jejich božské substance. Zmínil jsem techniku dřevorytu, ze všech jeho grafických technik byla tato Váchalova nejoblíbenější. Jistě není náhodou, že právě dřevo se stalo nejvhodnějším médiem pro zachycení duševních stavů člověka i přírody.
Dále je znám jeho "Krvavý román" - zdařilá parodie na tehdejší brakovou literaturu, v 90. letech dokonce i zfilmovaná F.A.Brabcem. Je obdivuhodné, že si všechny knihy sám sázel, typograficky upravoval, vázal a tiskl, navíc to byla činnost spíše sama pro sebe, i přes vytrvalou tvorbu žil celý život v podstatě na hranici bídy, nedoceněn a v zapomění.

Po nástupu komunismu se ještě více pohlubovala jeho kulturní a společenská izolace. Váchal dožívá na statku své družky Anny ve Studeňanech. Roku 1968 dostal od státu titul zasloužilého umělce, jež přijal s chladnou lhostejností. Krátce nato umělec umírá.

Roku 1993 se v Litomyšli otevřelo muzeum Josefa Váchala "Portmoneum" - umělcem vymalovaný domek jeho přítele Josefa Portmana.