Milena Lenderová: K hříchu i k modlitbě-Žena v minulém století

V této knize se Milena Lenderová snaží podat obraz ženy v průběhu nejen minulého století,ale i během století předcházejících. Kniha, vydaná roku 1999 nakladatelstvím Mladá fronta,je doplněna mnoha ilustracemi. Na titulní straně najdeme ilustraci Josefa Schussera-Dáma s červeným slunečníkem. Na zadní straně pak obraz Maxe Švabinského- Kulatý portrét.
Kniha je rozdělena do osmi kapitol a úvodu. Kapitola pátá, sedmá a osmá je pak rozdělena do dalších podkapitol.
V úvodu nás autorka seznamuje s počátky bádání v otázce ženské, s historií pojmu „feminismus“, s prvními historickými knihami o ženách a s mnoha různými náhledy na ženskou problematiku. V podstatě shrnuje některá fakta a otázky, k nímž se potom v jednotlivých kapitolách vrací. Dovídáme se, že označení „gender studies“ nebylo do češtiny ještě nikdy správně přeloženo, jeho český překlad „studium pohlaví“ zní hrozně a „studium rodu“ spíše vyvolává představu genealogického bádání., širší veřejnost navíc tento pojem ani nezná. Oproti tomu velmi dobře známý pojem „feminismus“ je v českém povědomí zakořeněn spíše jako hanlivý. Někteří lidé ani nevědí, proč vlastně otázka „feminismu“ a „šovinismu“ vznikla. Vznikla za účelem odlišení biologického určení muže a ženy od jejich určení kulturního a sociálního. Sám pohled „gender studies“ je rozdělen na dva póly, buď vnímá tyto rozdíly jako propastné, nebo je považuje za nepatrné a uměle vytvořené výchovou. „Gender studies“ není historická disciplína, od toho je tu „gender history“. Zároveň autorka připomíná, že česká historiografie je v tomto ohledu ještě v plenkách. Historie ženy dlouho opomíjela. Muži tvořili dějiny-jednali, vládli, válčili, atd. Ve středověké a raně novověké společnosti měl každý své pevné místo. Jediný zájem o ženy v oboru historie byl nadlouho omezen na jejich roli matky a vychovatelky budoucích vládců, národních hrdinů, spisovatelů a dalších významných mužů.
První zájem o ženu můžeme zaznamenat v období romantismu, kdy vznikla dichotomie-žena=příroda, muž=civilizace. S příchodem pozitivismu, období válek, politiky a diplomacie však byla ženská otázka opět zatlačena do pozadí, zde nebylo pro ženy místo. Moderní zkoumání ženské otázky vzniklo v 60.letech v západní Evropě. Po bádání v otázkách sociálních a otázkách rodiny, přišla řada i na ženy. V Čechách jsme se opět dočkali až po značném zdržení. Sama autorka říká, že předložená kniha si dává za cíl zamyslet se nad postavením české ženy v kontextu kulturní historie, dějin každodennosti zhruba od počátku 80.let 18.století až po vznik prvních politických ženských struktur, tedy po současnost. Zároveň uvádí, že čerpala po většinou ze soukromých pramenů, jako jsou deníky a korespondence a omlouvá se vlastníkům a vlastnicím za uveřejněné informace.
Kapitola 1. Od kojence k děvčátku aneb Od kolébky ke škole
„Narození je převratem v rodinných vztazích, dítě je dědic, budoucnost rodiny.“píše se na počátku této kapitoly. Ano, to platí i dnes. Dnes nám také přijde, až na výjimky, láskyplná pozornost k dítěti jako samozřejmá. Vždy tomu tak ale nebylo. Dítě dříve nemělo nejspíš ani svůj vlastní status, hodnotu, „bylo jen zárodkem dospělého“. Dítě bylo bráno jako bytost nehotová,bezvýznamná. To můžeme vidět např. ve středověkém umění, které až do 12.století vyobrazení dítěte vůbec nezná. Zobrazení ježíška bylo zpočátku vzácné, vlastně to byla jakási zmenšenina dospělého. Zpodobení dítěte.smrtelníka můžeme vidět až v 15.století.
Problematika dítěte je v historiografii opět chápána dvojím způsobem.
Za 1.: společnost středověká a ranně novověká neměla k dítěti žádný vztah, nebyla schopna a ochotna respektovat jeho specifičnost. Když bylo dítě schopno žít bez každodenní péče matky, asi ve věku 7 let, začalo být bráno jako dospělé. Citová pouta byla zanedbatelná možná záměrně, díky veliké dětské úmrtnosti v této době. Teprve druhá polovina 18.st. dala pojmu dětství konkrétnější obsah. Např. rokokové malířství se svým zájmem o zdrobnělinu vyjadřuje zálibu v dětství a rodině a dokonce i o svět hraček. Se vznikem demografie začíná zájem o dítě jako nositele tržní hodnoty. Tím vznikají i potřeby větší citové investice do budoucnosti, do dítěte. Přibývá i pedagogické literatury.
Za 2. : Dítě mělo svůj status i v této společnosti, děti byly milovány a rodiče si stýskali nad dětskými rakvičkami. V průběhu 16.století se pak objevil žánr dětské podobizny-to aby se uchovala podoba dítěte pro případ jeho úmrtí. Setkáváme se i s vyobrazením těl zemřelých. Závěr zůstává hypotetický. Hlavnímu zájmu se dítě těší až v 19.století a století 20. se stává doslova „stoletím dítěte“.
Dále autorka hovoří o rozdělení životních etap v době středověku. Život byl rozdělen do sedmiletých cyklů-infantia(ranný dětský věk, puria(školní věk), adolescence, dospělost, atd. „Ranné dětství je doménou žen a ženství, muži sem nemají přístup.“(zde můžeme už dnes najít odchylky.) Chlapci i děvčátka vypadají asi do čtyř let stejně, dokonce i v oblékání. Kluk v sukni byl samozřejmostí až do 19.století. Dále se zmiňuje o zvycích našich předků-např.: mezi základy dobrých mravů patřila bezmezná úcta k otci,neomezenému vládci domu, dále zmiňuje tělesné tresty, které se uplatňovaly jen někde, pak zvyk vykání ze strany dětí-rodiče a děti si vykali a služebnictvu se tykalo, pak nastala změna a rodičům a služebnictvu se vykalo, dětem tykalo. Tykání dětí rodičům je běžné až po 1.světové válce. Další téma této kapitoly je téma dětské úmrtnosti, odložení dítěte a infanticida=vědomé usmrcení dítěte, pak také dětské nemoci-s tím související dětské lékařství,vznik první očkovací vakcíny(1801) a dalších zvycích-kmotrovství, první koupeli,houpání v kolébce(zmínka o 19.st-vyrobeny postýlky, protože houpání prý škodí dětskému mozku). Autorka podává přehled historických faktů o vzniku kočárků,chodítek,kojeneckých lahví, dudlíků, dětské kuchyni a hračkách. Dalším aspektem minulých století bylo najímání kojných, hlavně vyššími vrstvami. Pro aristokratku se nehodilo kojit vlastní děti, ať z hlediska tělesnosti,vulgarity či kvůli udržení krásy. Velkým propagátorem kojení vlastní matkou byl např. Jean Jacques Rousseau. Mnoho kojenců bylo odkládáno,a tak vznikly tzv.opatrovny,kojenecké ústavy,zpočátku hlavně pod vedením některého církevního řádu, dále vznikaly mateřské školy,atd.

Kapitola 2.„Ženská má být vzdělaná“ aneb Potíže s dívčím vzděláním
Až do 19.století bylo vzdělání žen okrajovou záležitostí. Po mateřských školách postupně vznikaly školy klášterní,katedrální-opět tedy pod vedením některého církevního řádu-u nás hlavně řád Benediktýnek, Cisterciaček, Dominikánek, Voršilek, žebravé řády, atd. Od 13.st. vznikají školy městské,ale žákyni bychom v nich nenašli. V době předbřeznové najdeme v soukromých školách první žákyně, ty měly zde vyhrazeny zvláštní oddělení. Erasmus Rotterdamský přišel s míněním, že „jsou-li ženy neřestné, pak je to tím, že jsou nevzdělané.“ Od toho se odvinulo přesvědčení, že by ženy měly ovládat alespoň základy gramotnosti.V 17.st. nastává změna v pohledu na dítě, v souvislosti s tím i na vzdělání. Vzdělání se stává mezičlánkem mezi světem dětí a světem dospělých. Dítě vstupuje do dospělosti prostřednictvím učení. Dospívat však mohou jen chlapci, dívky jsou od sedmi let už „dostatečně dospělé“. Avšak do 18.st. byl na školství žalostný pohled-chyběli učitelé, nebylo kde učit a vzdělání se stalo luxusem díky domácímu učitelství. Navíc nátlak na ženské vzdělání byl chápán jako útok na posvátnou instituci manželství.Jean Jacques Rousseau prohlásil: „Veškerá výchova ženy musí odpovídat potřebám mužů.“ To se stalo na dlouhé období heslem dívčího vzdělání. Když Marie Terezie vydala patent o povinné školní docházce, tak ale zavedla také mnoho úlev-v seznamu mnoha omluv se tehdy objevovalo např. :“měl boty v opravě“, „byl na robotě“, jelikož mnoho rodin nemělo na ošacení a mnoho dětí zůstávalo doma na práci. Dívky navíc odcházely ze škol už ve 12 letech. Další vzdělání náleželo opět jen chlapcům. Dívky se tedy naučily čtení, psaní, počítání(tzv.trivium) a ručním pracem. Jako tradiční ženská ctnost platil imperativ ženské podřízenosti. Dále se předpokládalo, že za výchovu dívky je zodpovědná její matka, měla ji naučit pokoře, víře v Boha, trpělivosti a poddajnosti. V této době vycházejí i díla Magdaleny Dobromily Rettigové. Od poloviny 50.let přibývalo samostatných veřejných dívčích škol, které vznikly osamostatněním dívčích tříd. Vyvstal problém učitelů. Některý z nich i dívky prý „k nemravnostem sváděl“. Vzniklo tedy povolání vychovatelky a začaly se objevovat první české profesionální učitelky. Nedostatek škol některé rodiny řešily tak, že vyslaly dceru za vzděláním do zahraničí. Nejstarší škola vznikla r.1860 v Písku, poté dívčí škola v Praze. Třídními učitelkami byly pouze ženy. Učilo se náboženství, českému, francouzskému a německému jazyku, dějepisu, zeměpisu, počtům, přírodopisu, zpěvu, kreslení, ručním pracím a tělocviku. Byl to značný posud od trivia. Absolvování dívčí školy neznamenalo však žádnou kvalifikaci, ale jediné možné zaměstnání profesionální učitelky také žádnou nevyžadovalo. S učitelským zaměstnáním byl spojen celibát, zrušilo ho až národní shromáždění roku 1919. V roce 1870 vznikl v Praze Dívčí učitelský úřad, jehož absolvování končilo maturitou a umožňovalo tak ženám úplnou kvalifikaci. Důležitým mezníkem bylo založení dívčího gymnázia odkud byl jen krůček ke snahám o vysokoškolské vzdělání. V té chvíli se muži začali bouřit-už šlo o potenciální konkurenci na trhu práce, ohrožení tisícileté mužské dominance. První maturantky byly vzdělané avšak předurčené ke staropanenství a navíc většinou nemohly sehnat práci, takže se opět živily jako vychovatelky, chůvy, učitelky. Muži o vzdělanou ženu ani nestáli.

Kapitola 3. „Nejdražší srdce mé“ aneb Láska, sňatek, manželství
„Žena je dcera, sestra, družka a matka, pouhý přívěšek lidské rasy.“(Richard Steel)
Toto byla definice ženy v 18.století. Po dlouhá staletí hledala žena svou podstatu vždy ve vztahu k muži. Byla něčí dcerou, sestrou, manželkou a matkou. Celé věky byla nesvéprávnou bytostí. Do sňatku za ni odpovídal otec, poté manžel. Tuto normu změnila až 1.světová válka. Podoby manželství bývali různé-skupinové nebo individuální. Individuální pak bylo buď polygamie, monogamie či polyandrie. V období ranného středověku se prosadilo manželství individuální, monogamní. V Čechách za vlády knížete Břetislava platilo manželství jako „východisko z nouze, aby se po sexu dychtící člověčenstvo nedopouštělo smilstva.“ Zároveň však dodává: „Kdo se ožení, udělá dobře, kdo se neožení, udělá lépe.“ V křesťanských hodnotách byl však nad svazkem manželství mnohem více ceněn stav panenství či panictví. Díky nekompromisnímu prosazování monogamie církví se pozice ženy poněkud povznesla-byla „jedinou ženou jednoho muže“. Manželský svazek byl zanedlouho chápán jako základní kámen společenské hierarchie, státu. V 19.st. se role rodiny proměňuje. Oddělil se život soukromý a veřejný. Muž odcházel za prací a měl zajistit hmotný majetek rodiny, ženě společnost vykázala místo u rodinného krbu. Mateřství bylo považováno za něco posvátného. Tento stav pak trval déle, než byly některé ženy ochotny snášet.
Už Břetislav prohlásil sňatek uzavřený před církví za jedinou možnou formu manželského soužití. Rovněž zrušení manželství bylo podřízeno kanonickým normám. Co se týče věku, kdy lidé vstupovali do manželství, dá se říci, že ve velmi ranném. Ve šlechtických kruzích docházelo i k zasnubování kojenců. Ostatní lidé uzavírali manželství, když byli zletilí, dospělí. Dospělost se určovala podle zralosti druhotných pohlavních znaků. Hranice plnoletosti se z postupujícím letopočtem zvyšovala, např. v renesanci se dívky vdávali mezi 14-16 lety a chlapci mezi 16-18 lety. Ostatní sociální vrstvy řešili sňatek spíše po praktické stránce, když byla muž schopen ženu uživit, mohl si jí odvést. Také věkový rozdíl mezi manžely býval výrazně vyšší než dnes. Dívky se vdávaly co nejdříve, kdežto muži až po dosažení kariéry. I zde opět můžeme najít výjimky, všeobecná praxe byla však taková.
Sňatek z rozumu-to byl další aspekt předchozí doby, povětšinou manželství nebývalo záležitostí citů. Teprve mezi válkami převládlo pojetí manželství jako vyvrcholení lásky. Při volbě partnera měli rozhodující slovo rodiče. Mohlo se také využít služeb dohazovače či dohazovačky. Při výběru partnera platila kritéria, které bylo třeba respektovat-příslušnost k sociální skupině, politický postoj, víra, překážky pro uzavření manželství-např. nedostatek potřebného příjmu, nevykonaná vojenská služba nebo nakažlivé nemoci. Nutné bylo také někde povolení k sňatku do vrchnosti, případně od státu. Ženy se často vdávaly za muže stejné profese, jako měl jejich otec, případně za jeho spolupracovníka. Důležitou roli hrálo také nevěstino věno a výbava. Žádosti o ruku muselo předcházel alespoň ve vyšší společnosti namlouvání, většinou formou korespondence, poté následovaly zásnuby, doba, kdy se mladí lidé mohli poprvé políbit. Pro všechny vrstvy bez rozdílu platila povinnost trojích ohlášek. Platily i další zvyky, s nimž nás autorka seznamuje: svatební dary, hostina, trojice „kytice, závoj, prsten“, snítka myrty, čas líbánek, atd. Šťastná manželství se mnohdy zdála jen navenek. I v minulých staletích existovali hrubiáni, alkoholici, atd. První manželská noc se mohla pro dívku stát celoživotním traumatem, jelikož sexuální nevědomost a strach byli běžnou záležitostí. Osvěta začala až po 1.sv.válce, kdy i žena už mohla rozhodovat o sobě samé, nejen v oblasti sexu. Cizoložství bylo pro muže běžnou záležitostí,tzv. Kurtoazní láska byla běžná už na dvorech 12.století. Žena za své cizoložství byla potrestána, když ne státem, alespoň společností. Božena Němcová byla i přes její literární kvality dlouho považována za „špatnou ženskou“. Žena tedy měla být něžná, zdrženlivá a poddajná, měla respektovat libůstky svého manžela a nesměla se mu nijak protivit nebo si na něj stěžovat.

Kapitola 4. „Kinder, Kűche, Kirche“ aneb Domácnost se rozrůstá
Svatba neměla být konečná meta, to hlavní byly děti. Porody byly časté a ne všechny děti se dožili dospělého věku. Smrt dítěte byla tragickou událostí, kterou ale většinou rodiče odevzdaně přijímali jako akt boží vůle. V 19.st. se mateřství stalo svátostí, proto se společnost na matky bezdětné dívala s jistým despektem. O početí dítěte však měly dívky jen minimální informace-např.: „Dítě, je-li počato v rozkoši, je hned od počátku zatíženo dědičným hříchem.“, tak praví bible. Běžný pár měl v průměru 10 dětí. Nejstarší forma antikoncepce byla přerušovaná soulož, později považovaná za hřích, dále jen pohlavní zdrženlivost. Proto také nejdeme mnoho případů potratů. Ve 20.st. vznikla antikoncepce, jak ji známe dnes. Dále jsou uvedeny opět mnohé zvyky související s mateřstvím. Mateřství bylo dlouho považováno za nemoc, nejspíš také proto, že mnoho žen při porodu nebo během šestinedělí umíralo. I kojenecká úmrtnost byla nemalá. Nebylo divu-nevzdělané porodní báby, ranhojiči a v případě dětí často najímané kojné. Dětské lékařství se ujalo až ke konci 18.století, kdy byl proveden i první císařský řez-přežilo dítě i matka. Doktor byl 3x až 4x dražší než porodní bába a zavolat k porodu „doktora“ bylo potvrzením slušného sociálního postavení. Narozením dítěte se z manželského páru stala rodina. V 19.st., kdy vzniká občanská společnost, měla rodina několik funkcí-reprodukční, výchovnou, ekonomickou, případně výrobní a ochrannou. Výchovnou funkci rodiny posléze převzal stát, funkci ochrannou justice. Muž se stal výhradním nositelem ekonomických aktivit, rodina na něm byla závislá. Některé ženy se podíleli na vedení rodinného podniku, ale většina z nich stejně zůstávala ekonomicky závislá na partnerovi. Ačkoliv velkovýroba, velkoobchod, školství, správa, zčásti i zdravotnictví se přesunuli mimo domov, žena přesto měla být ctnostná, pracovitá, čistotná, věřící a především šetrná-vše od přízí po chleby se mělo vyrábět doma. Spokojenost manžela byla prvořadým cílem i na samém konci 19.století. Žena měla spoustu práce-dohlížela na služebnictvo, na děti, nakupovala, pracovala v kuchyni, na zahradě, starala se o oblečení-o jeho zhotovení i údržbu. Obědy i večeře měl několik chodů. Doma se zhotovovaly svíčky, mýdlo, čistící přípravky, ocet, různé léčebné lektvary, chléb, těstoviny. Zatápělo se v kamnech na dříví a uhlí, svítilo se lampami. Hospodyňka musela umět šít povlečení, oděvy, vyrobit lůžkoviny, drát a čistit pěří.
Nejsložitější byla manipulace s vodou. Ta se musela donášet z kašen. Praní představovalo celodenní dřinu. České hospodyně braly svůj úděl velmi vážně. Tak vážně, že jim na nic jiného nezbýval čas. Jejich obzor končil kuchyní a dětmi. To se změnilo po rozvoji techniky-pračky, ledničky, šicí stroje, atd. ulehčili práci ženě a daly vznik volnému času. Ten měl být věnován sportu, přátelům, vzdělání, četbě, péči o půvab a zdraví.

Kapitola 5. „Bez zdraví naprostého žádná není krása“ aneb Žena nemocná i zdravá, životní styl a dámská móda, pohyb a sport
Zdraví je dnes v hierarchii hodnot na nejvyšší příčce. Přejeme si jej k Novému roku, svátku, narozeninám, atd. Je to něco, co se zatím nedá koupit. Dnes dosahují vyššího průměrného věku ženy, také trpí méně často nemocemi, včetně civilizačních, atd. Muži navíc trpí více psychickými poruchami, včetně sexuálních, a svá traumata řeší častěji sebevraždou. Už od středověku muži akcentují eskou křehkost, slabost, atd. Postupně se vytvořil pocit „nedostatečnosti ženy“,který se udržel po celé 19.století. Konec pro něj znamenaly až obě světové války.
ČISTOTA PŮL ZDRAVÍ – Podle představ veřejnosti i lékařů byla žena vlastně permanentně nemocná. Její život komíhal mezi mezi menstruací, těhotenstvím a porody, mezi pubertou a menopauzou. Tvrzení o permanentní chorobnosti ženy neplatilo absolutně, stonat směla jen žena přiměřeně zámožná. Chudé se na její potíže nikdo neptal. Tu z každodenní dřiny vysvobodila až smrt. Dívka také byla po fyzické stránce více zanedbávaná(byla méněcennější než chlapec). I jednotvárná činnost byla příčinnou bledosti, nechutenství, bolesti hlavy – migréna byla dlouho typicky ženskou nemocí, stejně jako hysterie, dlouho považovaná za syndrom onemocnění dělohy. Častá byla i diskriminace žen, co se týče stravy. Nedostatečně živený organismus ženy vyčerpávaly i časté porody. Až v osvícenství se objevilo heslo: „Ve zdravém těle zdravý duch.“ a byla tomu uzpůsobena i činnost žen. Dále autorka popisuje vznik gynekologie, pohlavní nemoci a hygienu-dlouho nedostatečnou. Ta byla rehabilitována až v době naturalismu, kdy platilo: „Hygiena chrání tělo před chorobami a duši před neřestí.“ Hygiena je tu rozebírána do posledních detailů – od mytí se 1x týdně až po výrobu prvních koupelen. Autorka se zmiňuje i o spodním prádle a o s tím souvisejícím boji proti šněrovačkám a krinolínám.
IDEÁL KRÁSY – Ideál krásy se mnohokrát proměnil – ať už šlo o úzké boky a malá ňadra, široké boky a bujné poprsí, podvyživené dívky, úzký pas a oblé boky, atd. Korunou krásy byly např. vlasy, ale v určitém období i krinolína.
KOSMETIKA, VĚČNÝ PROBLÉM – Krása byla odjakživa atributem mládí. Už středověká satira si tropila posměch z žen, které se bránily stáří. 19.století považovalo 30tiletou ženu ještě za mladou, ve 40ti měla už na pěstění krásy rezignovat. Boj proti času byl starý jako ženský půvab sám. Kosmetické přípravky používali ženy už od Egypta. V 15.st. se začínají po celé Evropě vyrábět parfémy a líčidla, výrobci byli většinou muži. Líčení však bylo dlouho považováno za něco nepatřičného, líčily se hlavně prostitutky a kurtizány. V Čechách se líčení prosadilo až v posledních desetiletích 19.století. V této kapitole následuje zmínka o reklamě, přírodních krášlících prostředcích a opět pár historických fakt z oblasti ženské krásy.
ŽENSKÉ SPORTOVÁNÍ – Autorka hovoří o pronikání ženského sportování do společenského povědomí. Zpočátku šlo např. o lukostřelbu či jízdu na koni. Následoval tanec. Když byl založen SOKOL, prosadil se tělocvik. Hlavním sportem bylo kolo, později lyžování. Oboje pomohlo ke vzniku dámských kalhot, z počátku zakrývaných sukní, později však jako běžná součást sportovního oblečení.
PROMĚNY MÓDY – Účelem módy je chránit člověka před nepřízní počasí a zakrýt necudnou nahotu. Móda je jedním z nejvýraznějších výrazů životního stylu. Móda je výhodným obchodním artiklem, vždy byla a bude proměnlivá. Autorka dále připomíná módu jednotlivých historických období. Pozornost věnuje hlavně korzetu, kopírování módy jiných zemí a národnímu kroji. Opět zmiňuje historická fakta z oblasti oblékání – např. kolik šatů ženy v průměru vlastnily, kam je nejčastěji nosily, vznik první konfekce, katalogový prodej, pronikání módy do okolních zemí pomocí hadrových panenek, které předcházely propagaci, jak ji známe dnes.

Kapitola 6. Svět za oknem kuchyně aneb Salony, bály a kávové společnosti
„Žena 18.st., to je síla, která vládne, rozum, který řídí, hlas, který velí.“ Psalo se v díle La femme se XVIII siécle(Žena v 18.století). V ostatních oblastech Evropy(ne ve Francii) ale panoval jiný názor – vedoucí silou byl muž! Vzdělaná a duchaplná Francouzska byla „múzou“ salonů. Salony ve Francii vznikaly už počátkem 17.století, jejich největší rozkvět nastal v době osvícenství. Každý salon měl svůj „jour fixe“(pevný den konání), stálou a vzdělanou klientelu, širokou škálu konverzačních témat. Měl svou „múzu“, ženu jíž salon patřila která v něm rozhodovala. Měl své „orákulum“, blízkého přítele paní domu, většinou věhlasného muže, který „múze“ pomáhal s organizací večera a výběrem hostů. Salon byl jakýmsi předchůdcem kaváren či dnešních informačních médií. Vytvářel veřejné mínění, formoval vkus, rozhodoval o osudech uměleckých děl, atd. Jeho sláva skončila s revolucí roku 1789. Ty „múzy“, které ještě zastihla, byly popraveny jakobíny. Rokoko pak bylo dobou salonů v Evropě. Zde ale narážela idea salonů na silný vliv církve, segregaci ohlaví, atd. Dále autorka uvádí příklady německých slonů, českých šlechtických salonů(Nosticů, Thunů, atd.), českých měšťanských salonů(Salon Vojtěcha Pecha, salon u Staňků - jehož „múzou“ byla Božena Němcová, atd.). Salony v českých zemích se zásadně lišily od francouzských. Pražskému salonu chybí vtip, nadsázka a nezbytná lehkovážnost, organizátorem salonu zůstával muž. Námětem rozhovorů byla hlavně politika a zemské vlastenectví. Český salon je také poznamenám nepřítomností „múzy“. Dále se píše o vídeňských salonech, českých smíšených šlechticko-měšťanských salonech, prvních českých „múzách“ a hlavní české zábavě 19.století-tanci. Tančilo se na maškarních bálech(tzv.Merendy), na tancovačkách, atd. Nejčastěji se tančil valčík, polka, polonéza, mazurky nebo ryze český rejdovák. Dalším tématem jsou kávové společnosti, taneční školy a pořádky, domácí bály, atd. Opět připomíná dopodrobna vznik a vývoj některých pražských salonů.

Kapitola 7. Cesty za hranice všedních dnů aneb Od diletantismu k umění
Jedinou oblastí, kterou společnost tolerovala jako výdělečnou činnost ženy, byla oblast umění. Mezi jednotlivými obory existovaly rozdíly.Herečky a zpěvačky stály tak trochu na okraji slušné společnosti, která se sice bavila jejich uměním, ale stolovat je nechala se služebnictvem. Zato první malířky se těšily úctě a jejich výtvory byly dobře honorovány. Rozporné bylo postavení spisovatelek, některé byly pronásledovány, jiné váženy. Literární činnost nebyla dlouho povoláním, ženy nebyly na výdělku existenčně závislé.
ŽENY S PALETOU – Žena byla vždy inspirací všech druhů umění, romantickou múzou básníků, romanopisců, malířů, sochařů i hudebníků. Pomocí ženské figury doba vyjadřovala svůj ideál a svou hierarchii hodnot. První láskyplné portréty žen jsou až motivy náboženské(např.: krásné madony). Ženské světské portréty zůstávaly nadlouho vzácností, tato výsada se týkala jen některých panovnic. Žena byla vždy viděna očima muže. Teprve v 18.století najdeme pohled ženy na ženu. Malířství se těšilo zájmu hlavně šlechtičen, umět malovat patřilo k dobrému vychování. Nalezneme i první profesionální malířku. Je jí Zdenka Braunerová. Většina profesionálních malířek neměla malířské vzdělání a učily se od svých otců–umělců. Dále autorka popisuje osud Braunerové a dalších českých malířek.
VSTUP DO LITERATURY – Přesto zůstávala profese malířky ještě na počátku 20.století profesí výjimečnou. Malířek bylo méně než spisovatelek. Najdeme už desítky píšících autorek. Obraz ženy jako námět literárního díla mohl být lichotivý i méně lichotivý.Žena hledala v umění a hlavně v literatuře kompenzaci své nečinnosti. Ženská literatura až do 18.st. není příliš žánrově strukturovaná, jde hlavně o deníky, memoáry, pedagogická díla, méně už romány či poezii. Vztah mezi ženou a literaturou nespočívá pouze v aktivní tvorbě či inspirace díla, ale i jako role čtenářky, zvláště důležitá pro rozvíjející se národní literaturu. Pak se cesta literatury ubírá dvěma směry-první ke vzniku specializované literatury pro ženy-druhá ke zrodu spisovatelky. Nejdůležitější pramen poznání doby je pro nás korespondence. Dopisy slavných i obyčejných žen se nacházejí převážně ve fondech Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Dále jsou důležité deníky, jež ale poskytují jaksi zkreslený pohled na svět. Literárnějším útvarem než deník jsou paměti, vzpomínky. (Ve druhé polovině 19.století nastal boom tohoto žánru, jelikož nakladatelé postřehli, že jde o lukrativní ediční počin). Další častou literární činností byly překlady děl z cizích jazyků. Od překladu už byl jen krůček k vlastní literární tvorbě. Od počátku 19.st. přibývá žánrů v ženské literatuře. Rozmach pak najdeme hlavně v době národního obrození, navíc mužští autoři neváhali si ženu,vlastenku a spisovatelku vyrobit. Autorka nás seznamuje se smyšlenými literátkami, ale i s těmi skutečnými(např.: Boženou Němcovou, M.D.Rettigovou, atd.) a poukazuje na jejich osudy. Zmiňuje se i o prvních románech.
VE SLUŽBÁCH THÁLIE – Jak aristokratky, tak ženy z měšťanských kruhů holdovaly od konce 18.st. ochotnickému divadlu. Neprofesionální divadlo, scénky, skeče se hrály po celé 19.století. Od 60.let ožila tradice domácích představení. Ochotnické divadlo byla jedna věc, povolání herečky nebo zpěvačky věc druhá. Postavení hereček bylo nejisté, ačkoliv šlo o nejstarší ženskou profesi, vykonávanou mimo stěny svého domu. Herci i herečky byli na společenském žebříčku ještě na konci 19.st. dosti nízko. Navíc možnosti cesty, jak hrát profesionální divadlo byly dvě-protekce nebo šťastná náhoda. Divadlo bylo často spojeno s bídou a hladem. České divadlo v 80:letech18.st. bylo opět výrazem národního programu. Dále autorka hovoří o několika hereckých generacích, o jejich zásluhách, o vzniku hereckých konzervatoří, definuje schopnosti nezbytné pro divadelní umělkyni, osudy některých hereček(např.: vyhnanství, hra na německé scéně, atd.), důležitost zjevu a postavení herečky, herecká manželství, výši gáže a naposled se zmiňuje osudy umělkyň, které se narodily do špatné doby(viz Božena Němcová, Ema Destinnová, atd.). „Tyto ženy totiž žily v době, kdy se sice dařilo umění, ale daleko více šosáctví, v době, kdy žena podléhala muži, kdy existovala dvojí morálka. Byly sice pro své okolí velkými umělkyněmi,ale špatnými ženskými.“

Kapitola 8. Od vlastenek k filantropkám, od filantropek k „emancipistkám“ aneb Práce, studium, politika
Evropské osvícenství hlásalo rovnost lidí, odtud byl jen krůček k rovnosti muže a ženy, k počátku hnutí „feminismu“ neboli „emancipace“. Dnes se často vnímá označení „feministka“ pejorativně. První emancipantky či emincipistky(říkalo se v Čechách) chtěly „jen“ hospodářské, politické a sociální zrovnoprávnění z muži. Feminismus stavěl na partnerství obou pohlaví, na harmonickém soužití muže a ženy. Feminismus v moderním slova smyslu přišel na svět v březnu 1772, kdy vyšla v Paříži esej katolického duchovního, který říká: „Ženy jsou schopny všech mužských aktivit, pokud jim to společnost umožní.“ Tato kniha vzbudila rozruch i v relativně svobodné společnosti Francie. Veřejnost se opět rozdělila na dva tábory-ti, kteří souhlasili a ti, kteří měli zato, že autor ženy přeceňuje-v čele této skupiny stál Denis Diderot. Ten říká: „Ženy jsou stvořeny jen pro naše potěšení. Ztratí-li svou přitažlivost, ztratí svou podstatu.“ Ženskou existenci podle Diderota opravňuje jen mužský pohled, mužská žádost. Ženský intelekt podle něj nemůžeme brát vážně, protože podléhá diktátu dělohy. Dále autorka připomíná souhlasné tendence, čili protiklady Diderotovi-to byly hlasy většinou ženské. V této době se odstartoval spor, který trvá dodnes-Člověk se ženou rodí nebo stává?
PRVNÍ ZVIDITELNĚNÍ - První oblastí, na níž se ženy podílely po boku svých manželů, byla filantropie, zpočátku záležitost hlavně šlechtičen. Ty se podílely na zakládání chudobinců, špitálů a podporovaly chudá náboženská bratrstva. První ženská sdružení v Praze měla tedy dobročinný charakter. (např.: Jednota ku podporování ženské umělosti). Muži filantropické činnosti svých žen podporovali-vždyť neznamenaly žádné narušení mužské dominance ve společnosti. Nejvýznamnější Dobrodějkou byla Marie Riegrová. Autorka hovoří o činnosti Riegrové a dalších filantropek, o spolku sv.Ludmily, založení „průmyslové školy“ pro dívky, kurzů různých zaměření, dalších filantropických spolků(např.: spolek sv.Anny) a zmiňuje jedno z nejdůležitějších jmen české emancipace, kupodivu jméno mužské-Karla Slavoje Amerlinga-zakladatele charitativního spolku pro mentálně postižené děti Ernestinum, kde se angažovaly hlavně ženy.
EMANCIPACE PO ČESKU – Filantropie byla prvním krůčkem k uvědomění si vlastní hodnoty a vlastních možností ženy. To už nemělo k emancipaci daleko. Emancipace k nám přešla trochu opožděně. Po polovině 30.let muži začali ženu vnímat jako spolupracovnici při „probouzení národa“. Tato změna ukončila segregaci pohlaví. Objevuje se tedy postava národně uvědomělé matky, partnerky českého vlastence, která zaručí výchovu dětí v národně uvědomělém duchu. Hlavní sférou činnosti ženy je však nadále domácnost, vlastenecká česká domácnost. Odtud projevy ženského hnutí na veřejnosti a snahy založit dívčí školy, stejně jako snaha vytvořil českou spisovatelku. Ve veřejné práci, politice a ekonomii zůstávaly ženy mimo mužský svět. První etapa ženské emancipace je spojena se jménem Amerlingovým. Ten jako první vytrhl Češky ze staleté letargie a pokusil se dát jejich životu hlubší smysl. Šlo mu hlavně o intelektuální povznesení ženy. Model ženy poplatný českému vlastenectví se udržel až do 19.století.
ŽENSKÉ SPOLKY – Autorka píše o osudech dalších spolků(Spolek slovanek, Slovanská dennice, Ženský výrobní spolek),o hlavních členkách, ředitelkách a pracovnicích těchto spolků(B. Němcová, Honorata Zapová, Eliška Krásnohorská, Marie Riegrová), rozebírá dopodrobna vznik, vývoj a zánik Amerického klubu dám- jednoho z nejvýznamnějších ženských spolků, píše o Vojtěchovi Náprstkovi-pokračovateli Amerlinga(tvrzení, že „žena je stejně schopná jako muž“), o nárůstu kriminality, založení ochranoven, nápravných spolků a prvního dívčího internátu v Praze.
BOJ O ŽENSKÁ POVOLÁNÍ – Od poloviny 19.st. v Evropě ubývalo mužů a přibývalo žen. Důsledkem tohoto trendu bylo, že se snížil počet kandidátů na ženitbu. Přibývalo i stesků na pány, kteří se nechtějí ženit. V Německu, Anglii a Francii se přespočet žen stal opravdovým problémem. Ten, kdo tuto myšlenku vyslovil poprvé nahlas, byl opět Vojtěch Náprstek. V Rakousku se prý rozdíl mezi muži a ženami rovnal celému půl milionu. Z toho 321 000 jich žilo v českých zemích. Ženy, které se neprovdaly, se staly učitelkami, ošetřovatelkami, vychovatelkami, písařkami nebo účetními, popřípadě spisovatelkami. Ekonomicky nezávislá žena byla vzácností, jednou z prvních byla Eliška Krásnohorská. Dále autorka hovoří o existenci Dámského kruhu , zde se shromažďovaly starší ženy bez rodiny a prostředků, dále o úsilí o ženskou nezávislost, práci žen v továrnách, prvních protestech mužů a rovnosti platů. Počet neprovdaných žen narůstal, což je přivedlo na trh práce, k profesím vyhrazeným mužům. August Comte považoval to, že „žena není schopna stejného intelektuálního výkonu jako muž za biologickou skutečnost“. Navíc existoval argument, že práce mimo domov zbaví ženu jejích specificky ženských vlastností. V Ottově slovníku naučném bylo slovo emancipace poprvé pořádně vysvětleno ženami, heslo zabíralo skoro 10 stran. Vysvětlily emancipační hnutí jako komplexní problém, zahrnující osobní svobodu ženy, její vztah k muži, právo na vzdělání, právo na přístup k jakémukoli povolání, práva politická a odstranění dvojí morálky, jiné pro muže a jiné pro ženu.
OTÁZKA UNIVERZITNÍHO VZDĚLÁNÍ – V posledních desetiletích 19.století byla většina politiků odpůrci ženské emancipace, ženského vzdělání i samostatné profese ženy. Bylo třeba vést urputný boj za ženské univerzitní vzdělání. V Předlitavsku podle nařízení z roku 1878 byly dívky ze studia vyloučeny, na univerzitách směly jen hospitovat. Občas se ženy na univerzitách přece jen objevovaly. Za univerzitní vzdělání žen horovaly Ženské listy, Spolek Minerva, byly sepisovány petice, atd. První řádné studentky se objevily na pražské filosofické fakultě roku 1897. Dále uvádí příklad Anny Bayerové, první české lékařky.
ŽENY A POLITIKA – Se zdoláním mety vzdělání vyvstala nová otázka-otázka rovnoprávnosti politické. Ženy chtěly získat volební právo a podílet se na moci zákonodárné, nikde v Evropě ani ve Spojených státech se nesetkáme s požadavkem podílet se na moci výkonné. Argumentem pro neúčast žen v politice byla opět oblíbená „ženská specifika“ jako pasivita a senzibilita, jež se snoubí v mateřství. Během francouzské revoluce, kdy se tato otázka stáhla do pozadí, některé ženy zemřely, protože se odmítly podřídit všeobecně platnému modelu ženy matky. Autorka uvádí příklady mnoha feministických snah-články v novinách, tzv.“útoky na kalhoty“, boje žen na barikádách během revoluce(1848-1849) a boj za všeobecné volební právo(s touto myšlenkou přišel poprvé Vojtěch Náprstek). Požadavek volebního práva žen integrovala do svého programu poprvé politická strana-sociální demokracie. Chtěli stejný přístup ke vzdělání, stejná politická práva a stejný přístup k plnění společenských povinností. Byl založen Ústřední spolek českých žen, který pojal emancipaci v celé její šíři jako hnutí humanitární, ekonomické, politické a vzdělávací , dále vznikl Výbor pro volební právo žen. Na prahu 20.st. už najdeme první českou poslankyni. Ženy se definitivně vymanily z předsudků, které je zavíraly do jejich příbytků. Intelektuální a fyzická rovnocennost se potvrdila v 1.sv.válce, kdy otcové, synové, bratři i milí odjeli na frontu a ženy je ve všech činnostech, i v práci, musely nahradit. Otázky, zda jsou ženy od přírody slabší pohlaví dodnes nikdo nevyřešil. Nikdo nedal definitivní odpověď, jestli existují specificky ženské vlastnosti nebo zda jsou vštěpovány výchovou..

„Doc. Phdr.Milena Lenderová, Csc. (nar.1947) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor dějepis-francouzština. Po třináctiletém působení na gymnáziu v Semilech pracovala ve Státním okresním Archivu v Hradci Králové a poté na univerzitě v Pardubicích. Od roku 1933 působí v historickém ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. V roce 1997/1998 vedla českou sekci na Univerzitě Paula Valéryho v Montpeliéru. Zabývá se dějinami česko-francouzských vztahů a širokou oblastí dějin mentality.“

Citace: „Chytrá žena má mnoho nepřátel – všechny hloupé muže.“
(Marie Ebner-Eschenbachová)
„Otázka ženská - je otázkou mužskou, otázka mužská – je otázkou ženskou.“ (T.G.Masaryk)

Vypracovala: Jana Roušarová