FEDERICO GARCÍA LORCA

CIKÁNSKÉ ROMANCE (1928)


Španělský básník F. G. Lorca napsal svou nejznámější básnickou sbírku v letech1924-1927, vydána byla v roce 1928. V expresionistických romancích je kladen důraz především na individuální vnitřní zážitek autora. Jedinou skutečnou realitou je zde vztah nitra. Lorca čerpal z živého folklóru Andalusie, kde celý život žil, ovlivněn byl také poezií baroka, evropskou avantgardou a surrealismem. Jeho největší zásluhou je však to, že dokázal přinést do moderní doby starý odkaz klasické romance.

Staré romance vtiskly Lorcovo básním nejen veršovanou formu (metrum má 8 slabik, případně 6, a v sudých verších jsou identické asonance) ale i téma. K vlastnímu „cikánskému“ koloritu romancí vysvětlil Lorca sám, že „cikáni jsou pro něj pouze básnické téma“, to, že byl pak spojován s cikánským živlem jako takovým, nesl dost těžce. V jednom rozhovoru o své sbírce tvrdí: „Nazývám je cikánské ne proto, že by opravdu byly cikánské, ale proto, že opěvuji Andalusii, a cikán v ní je to nejryzejší a nejautentičtější.“Zhruba od 60. let nastala éra sociologizujících a psychologizujících výkladů, jež jsou však mylné - mezi španělskými vzdělanci se dnes běžně tvrdí, že cikáni Lorcových romancí jsou obrazem všech Španělů a že to tak ve své době musel básník zašifrovat, aby byl výsledek společensky přijatelnější. Přitom je ale evidentní, že Lorcu zaujalo především téma a forma.

V téměř všech básních se opakují určité motivy, které jsou blízké cikánskému životu: kovadlina, koně, tanec, tamburína, prsteny, náhrdelníky, hůl v ruce, souboj na nože, olivová pleť. Jiná klíčová slova - zvláště luna, vítr, povětří, voda (ve všech podobách), hvězdy odkazují k archetypálním symbolům a k předkřesťanským mýtům.

Velký prostor je ponechán čtenáři k dotváření jeho imaginace. Dějové souvztažnosti a logika časové posloupnosti jsou vytrvale narušovány lyrickými prostředky, např. refrény a snovými scenériemi, které tvoří pozadí útržků dialogů. Lorca zde také graficky nerozlišuje nositele dialogů. Romance nesou více významů ,takže si nikdy nemůžeme být jisti, zda naše představa a interpretace může být ta jediná a správná. Dosáhnout této zneklidňující i motivující mnohovýznamovosti byl nepochybně básníkovo účel. Zajímavá je polysémie barev. Nefrekventovanější barvy Lorcova slovníku jsou zelená, modrá a bílá - symbolizují barvy středomořské přírody - lesy, parky, oblohu, skály a útesy.

Obraz svého domova Lorca nejvíce vyzdvihuje ve třech romancích věnovaným třem slavným andaluským městům, která zde reprezentují tři archandělé: Rafael Cordóbu, Gabriel Sevilu, Michael Granadu. Nešpanělský čtenář nemůže vychutnat všechny narážky na místa a děje, ale zůstává mu dostatek skvělého materiálu pro všechny smysly a rozlet fantazie.

F. G. Lorca vytvořil svět nových mýtů a svébytné estetiky s takovou uměleckou přesvědčivostí, že je dodnes předmětem obdivu čtenářů i studia literárních historiků a kritiků.


Loukotová Veronika