sobota 17. května 2008

Josef Váchal

(1884 - 1969)


Josef Váchal byl jeden z nejoriginálnějších českých umělců. Nejvíce vynikl svým výtvarným dílem, významné jsou ale i jeho počiny literární.
Narodil se roku 1884 v Milavčích u Domažlic do nemanželské rodiny. Jeho otec byl bratrancem Mikoláše Alše. Ranou část života strávil u svých prarodičů v Písku. Už v dětství projevoval nelibost vůči městskému prostředí a jeho obyvatelům. Velmi vřelý vztah měl naopak k přírodě a zvířatům - zvláště psům. Protože byl podivínské povahy a zajímal se o mystiku, okultismus, spiritualismus a esoteriku, lidé k němu měli vždy odstup nebo se mu vysmívali. On je na oplátku častoval ironií a sarkasmem. Již v mládí například řekl:
"Nic není více ubohým, než co dokonalým býti mohlo, ale dokonalosti nedosáhlo. A tak i já nemohu milovati člověka, k obrazu božímu to stvořené formě, a přec tak nedokonalé a bestiálnější nižších bratří svých, zvířat. Věřte mi, že více miluji svého psa než člověka."

Se svým leonbergerem Tarzánem měl vskutku vřelý vztah. V dobách největší samoty a chudoby to pro něj byl nejlepším přítelem, se kterým se dělil o poslední sousta potravy. Díky svému mystickému přesvěsčení byl přesvědčen, že v podobě Tarzána mu prozřetelnost seslala duši jeho píseckého dědečka. Pes mu byl i věrným společníkem při jeho častých toulkách přírodou. Společně s ním a svou životní družkou Annou Mackovou procestovali snad celé tehdejší Československo. Obrovský dojem na něj udělala Šumava - svou divokostí a nepřístupností, žijící svým vlastním životem v nitru pralesů, kam se člověk neodvážil vstoupit. Na její počest Váchal zcela sám připravil, vytiskl a vydal objemnou knihu "Šumava umírající a romantická" - obsahuje především barevné dřevoryty, ale i osobní deníkové záznamy, laděné poeticky, ekologicky či zamyšleně:

Jinak voní slať, jinak prales a stráně kolem vod.
Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu přijímati do svého těla žár slunečních paprsků a spěchati z míst vlhkem zamořených, nikdy neucítí ničeho a vůní nerozlišují, takovým pouze vlhkost na plíce sedá a shnilinu cítí. A přec, bez nadsázky, i tento svět mokra má své typické vůně. Jasmínem voní celý tok Vydry, je-li aspoň čtvrt míle lidské stavení vzdáleno, Křemelná voní silnou kávou, na pohraničních potocích vyluzuje kapradí a tlení nikdy nesklizené trávy hru pachů jako z lihovarů se linoucí, na horách Spálená a Martina Luthera medovou vůni prhy cítíš a na hoře Ždánovské šeřík. Cestou kol potoka roklanského pronásleduje mne vždy v podmračných vlhkých dnech vůně fialek. Na Luzném měděnku cítím, a jinde jiné čistě subjektivní vůně. Za dnů slunečných čichové požitky jsou suchopárnější: cítíš jen pryskyřici, lesní ozón, borůvčí a dosychající vřes. Kde palouk lesní k jihozápadu obrácen, k slunci, obyčejně pln zmijí v létě, balvany rozpálené kvečeru voní stiraxem, žádná z květin kol kvetoucích nevoní tak sladce a mdle. K dojmům zrakovým velkolepých scenérií krajinářských na Šumavě, a krom sluchových za činnosti živlů, čichové náležejí nikoliv k požitkům nejmenším.



Tuto knihu letos vydalo nakladatelství Paseka, a to ve dvou formátových verzí : v původní 65 x 49 cm a ve zmenšené 38 x 29 cm. Vydáním v původní verzi v celkové ceně 40 000 Kč (menší verze stojí 3 300 Kč) se tak "Šumava umírající a romantická" stala největší a nejdražší českou knihou.

V roce 1910 založil uměleckou skupinu Sursum. Kromě něj v ní byli Jan Zrzavý, Jan Konůpek a František Kobliha. jejich programem se stalo zachycení niterných stavů duše a zkoumání světa nehmotného bytí - čisté duchovno. Jeho tvorba, přestože velice svébytná a nezařaditelná, kdyby měla být podrobena stylovému škatulkování, řekli bychom, že vycházela z expresionismu a symbolismu. V roce 1916 byl mobilizován do 1. světové války, během níž mu zešedivěly všechny vlasy.

Kromě "Šumavy" stojí za zmínku například "Mystika čichu" - další kniha plná barevných dřevorytů, kterou Váchal věnoval svému psovi. Jedná se v podstatě o spirituální výklad pachů a vůní různých chemických látek a jejich božské substance. Zmínil jsem techniku dřevorytu, ze všech jeho grafických technik byla tato Váchalova nejoblíbenější. Jistě není náhodou, že právě dřevo se stalo nejvhodnějším médiem pro zachycení duševních stavů člověka i přírody.
Dále je znám jeho "Krvavý román" - zdařilá parodie na tehdejší brakovou literaturu, v 90. letech dokonce i zfilmovaná F.A.Brabcem. Je obdivuhodné, že si všechny knihy sám sázel, typograficky upravoval, vázal a tiskl, navíc to byla činnost spíše sama pro sebe, i přes vytrvalou tvorbu žil celý život v podstatě na hranici bídy, nedoceněn a v zapomění.

Po nástupu komunismu se ještě více pohlubovala jeho kulturní a společenská izolace. Váchal dožívá na statku své družky Anny ve Studeňanech. Roku 1968 dostal od státu titul zasloužilého umělce, jež přijal s chladnou lhostejností. Krátce nato umělec umírá.

Roku 1993 se v Litomyšli otevřelo muzeum Josefa Váchala "Portmoneum" - umělcem vymalovaný domek jeho přítele Josefa Portmana.

Josef Váchal

(1884 - 1969)


Josef Váchal byl jeden z nejoriginálnějších českých umělců. Nejvíce vynikl svým výtvarným dílem, významné jsou ale i jeho počiny literární.
Narodil se roku 1884 v Milavčích u Domažlic do nemanželské rodiny. Jeho otec byl bratrancem Mikoláše Alše. Ranou část života strávil u svých prarodičů v Písku. Už v dětství projevoval nelibost vůči městskému prostředí a jeho obyvatelům. Velmi vřelý vztah měl naopak k přírodě a zvířatům - zvláště psům. Protože byl podivínské povahy a zajímal se o mystiku, okultismus, spiritualismus a esoteriku, lidé k němu měli vždy odstup nebo se mu vysmívali. On je na oplátku častoval ironií a sarkasmem. Již v mládí například řekl:
"Nic není více ubohým, než co dokonalým býti mohlo, ale dokonalosti nedosáhlo. A tak i já nemohu milovati člověka, k obrazu božímu to stvořené formě, a přec tak nedokonalé a bestiálnější nižších bratří svých, zvířat. Věřte mi, že více miluji svého psa než člověka."

Se svým leonbergerem Tarzánem měl vskutku vřelý vztah. V dobách největší samoty a chudoby to pro něj byl nejlepším přítelem, se kterým se dělil o poslední sousta potravy. Díky svému mystickému přesvěsčení byl přesvědčen, že v podobě Tarzána mu prozřetelnost seslala duši jeho píseckého dědečka. Pes mu byl i věrným společníkem při jeho častých toulkách přírodou. Společně s ním a svou životní družkou Annou Mackovou procestovali snad celé tehdejší Československo. Obrovský dojem na něj udělala Šumava - svou divokostí a nepřístupností, žijící svým vlastním životem v nitru pralesů, kam se člověk neodvážil vstoupit. Na její počest Váchal zcela sám připravil, vytiskl a vydal objemnou knihu "Šumava umírající a romantická" - obsahuje především barevné dřevoryty, ale i osobní deníkové záznamy, laděné poeticky, ekologicky či zamyšleně:

Jinak voní slať, jinak prales a stráně kolem vod.
Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu přijímati do svého těla žár slunečních paprsků a spěchati z míst vlhkem zamořených, nikdy neucítí ničeho a vůní nerozlišují, takovým pouze vlhkost na plíce sedá a shnilinu cítí. A přec, bez nadsázky, i tento svět mokra má své typické vůně. Jasmínem voní celý tok Vydry, je-li aspoň čtvrt míle lidské stavení vzdáleno, Křemelná voní silnou kávou, na pohraničních potocích vyluzuje kapradí a tlení nikdy nesklizené trávy hru pachů jako z lihovarů se linoucí, na horách Spálená a Martina Luthera medovou vůni prhy cítíš a na hoře Ždánovské šeřík. Cestou kol potoka roklanského pronásleduje mne vždy v podmračných vlhkých dnech vůně fialek. Na Luzném měděnku cítím, a jinde jiné čistě subjektivní vůně. Za dnů slunečných čichové požitky jsou suchopárnější: cítíš jen pryskyřici, lesní ozón, borůvčí a dosychající vřes. Kde palouk lesní k jihozápadu obrácen, k slunci, obyčejně pln zmijí v létě, balvany rozpálené kvečeru voní stiraxem, žádná z květin kol kvetoucích nevoní tak sladce a mdle. K dojmům zrakovým velkolepých scenérií krajinářských na Šumavě, a krom sluchových za činnosti živlů, čichové náležejí nikoliv k požitkům nejmenším.



Tuto knihu letos vydalo nakladatelství Paseka, a to ve dvou formátových verzí : v původní 65 x 49 cm a ve zmenšené 38 x 29 cm. Vydáním v původní verzi v celkové ceně 40 000 Kč (menší verze stojí 3 300 Kč) se tak "Šumava umírající a romantická" stala největší a nejdražší českou knihou.

V roce 1910 založil uměleckou skupinu Sursum. Kromě něj v ní byli Jan Zrzavý, Jan Konůpek a František Kobliha. jejich programem se stalo zachycení niterných stavů duše a zkoumání světa nehmotného bytí - čisté duchovno. Jeho tvorba, přestože velice svébytná a nezařaditelná, kdyby měla být podrobena stylovému škatulkování, řekli bychom, že vycházela z expresionismu a symbolismu. V roce 1916 byl mobilizován do 1. světové války, během níž mu zešedivěly všechny vlasy.

Kromě "Šumavy" stojí za zmínku například "Mystika čichu" - další kniha plná barevných dřevorytů, kterou Váchal věnoval svému psovi. Jedná se v podstatě o spirituální výklad pachů a vůní různých chemických látek a jejich božské substance. Zmínil jsem techniku dřevorytu, ze všech jeho grafických technik byla tato Váchalova nejoblíbenější. Jistě není náhodou, že právě dřevo se stalo nejvhodnějším médiem pro zachycení duševních stavů člověka i přírody.
Dále je znám jeho "Krvavý román" - zdařilá parodie na tehdejší brakovou literaturu, v 90. letech dokonce i zfilmovaná F.A.Brabcem. Je obdivuhodné, že si všechny knihy sám sázel, typograficky upravoval, vázal a tiskl, navíc to byla činnost spíše sama pro sebe, i přes vytrvalou tvorbu žil celý život v podstatě na hranici bídy, nedoceněn a v zapomění.

Po nástupu komunismu se ještě více pohlubovala jeho kulturní a společenská izolace. Váchal dožívá na statku své družky Anny ve Studeňanech. Roku 1968 dostal od státu titul zasloužilého umělce, jež přijal s chladnou lhostejností. Krátce nato umělec umírá.

Roku 1993 se v Litomyšli otevřelo muzeum Josefa Váchala "Portmoneum" - umělcem vymalovaný domek jeho přítele Josefa Portmana.

Jsou si muži a ženy schopni skutečně porozumět ???

Jsou si muži a ženy schopni skutečně porozumět ???

Aniž bychom extra ustupovali či se nechali ovládat???
Jak blízko je možné se přiblížit harmonickému soužití???

Nevím … Někdy mi případá, že nás velmi ovládají naše „prapovinosti“. Oplodňovat a rodit.
Myslím, že mnoho mužů, ať jsou jakékoli profese, ví, že se to všechno točí stejně jenom kolem „toho“. A ženy, svou mateřskou péčí a starostlivostí, se často nechávají unášet. A to i v oblasti vztahu, komunikace a celkového soužití se svými partnery. A to často ještě před tím, než mají děti. Jako by to v nás bylo zakódováno…
Společnost tyto myšlenky podporuje a formuje po staletí. Prostě jen opakujeme formy, kterými jsme naočkováni, protože neznáme jiné. Podstatná odlišnost a „správná“ role je nám podstrkována od dětství, dlouhodobě nás tvaruje. To přináší něco z čeho se je těžko vymanit. … Co nám, společně s výchovou a individualitou své osobnosti, přináší zcela specifický pohled na svět. A tak jsme tak různí a máme tak zvláštní potřeby, že nechápu, že společně můžeme vůbec komunikovat, natož spolu žít!
A s vědomím toho, že se ještě ke všemu protiklady přitahují … už vůbec nechápu, co je to po nás chtěno! Naplnění něčeho, co neexistuje? A na to ještě nikdo nepřišel?
Nebo je to jen potřeba víry, že je harmonie reálná?
Již je mi jasné, že láska je ještě složitější než jsem si myslela, než jsme nad tím začala přemýšlet!!!

Klares. Hruba

Ztohoven

...je parta mladých umělců, kteří prosluli svými nabouráváními do zaběhlého mediálního světa. Upozornili na sebe už v roce 2003 performancí Znásilněný podvědomí, kdy pokryli 800 vitrín pražských obchodů obrovskými plakáty s otazníkem a internetovou adresou. Mezi nejznámější akce patří úprava obřího neonového srdce od Jiřího Davida do podoby otazníku, výměna klasických semaforových symbolů do podoby tančících, zvracících či močících panáčků a samozřejmě simulace jaderného výbuchu v Krkonoších v pořadu Panorama v ranním vysílání České televize. Tyto kuriózní záběry byly na televizních obrazovkách doplněny internetovou adresou skupiny www.ztohoven.com, přesto na ně bylo podáno trestní oznámení za šíření poplašné zprávy ze strany České televize a společností Sitour, který pro ni Panoramu produkuje. Přestože vystupují pod pseudonymy -jejich nejznámější člen pod jménem Roman Týc- ocitlo se sedm jejich členů za povedený hackerský kousek před soudem. Hrozilo jim až tříleté vězení. V březnu byli -snad i na základě petice, která požadovala milost od prezidenta republiky- propuštěni. Reakce na tento čin se různí, lidé je buď obdivují, nebo nenávidí. Na jednu stranu zpochybňují realitu servírovanou nemyslícím masám médii, na druhou stranu tyto média rádi využívají pro sebeprezentaci. Fakt, že lze s obyčejným notebookem uskutečnit ve státní veřejnoprávní televizi vlastní vysílání hodně lidí pobavil, hodně rozčílil a některé snad i donutil přehodnotit svůj postoj k realitě vysílané a žité. Spoustu lidí si dosud nedokáže představit, že umění nejsou jenom plátna a barvy, ale i tvůrčí akt, který může nabourat konvenční vnímání reality třeba celého národa. Za simulovaný jaderný výbuch Ztohoven obdrželi cenu Národní Galerie 333 pro umělce do 33 let za nejvýznamější umělecký počin roku. Sama skupina k tomu na svých stránkách říká:

"Nejsme žádná teroristická ani politická skupina, úcelem není jakkoli spolecnost strašit, ci manipulovat, tak jako jsme toho dennodenne svedky ve svete reálném tak mediálním. Ac už to jsou politické zájmy, nebo zájmy trhu, firem, nadnárodních spolecností skryte manipulují, tlací své produkty a ideje všemi možnými cestami do podvedomí obcana. Jemné narušení tohoto systému, apel na cistý rozum cloveka, jeho neovlivnitelnost, si myslíme nikdy neškodí ani v demokratické zemi."

Bouře reakcí po této akci neutichly, a už přichází další. Jiná umělecká skupina, Guma Guar uspořádala před nedávnem výstavu Meze tolerance, na které poskytla výstavní prostory na Staroměstské radnici sebepropagaci soudně zakázanému Komunistickému svazu mladých. Na 1.máje, v den, kdy komunisté nostalgicky vzpomínají na bývalé dny u moci a síly, vnikli čtyři černě odění a maskovaní muži do prostoru expozice a posprejovali ji. "K incidentu se zatím nikdo oficiálně nepřihlásil, podařilo se nám však zjistit, že útočníci byli členové Ztohoven. Tuto skupinu a jejího nejviditelnějšího člena Romana Týce jsme totiž několikrát kritizovali a vysloužili si za to nadávky a výhrůžky," pravil člen Guma Guar Milan Mikuláštík v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Je ironické, že pro Mikuláštíka představují konkurenční Ztohoven zaprodanost estabilishmentu a její akce vykalkulovanou sebepropagaci. Přesto by jim to samé mohli do tváře vmést Ztohoven. Je otázkou, jaké Guma Guar očekávala se svou provokativní akcí reakce, každopádně toto narušení mělo za následek předčasné ukončení výstavy. Pokud by byli provokativní více, chápali by negativní odezvu jako padnutí performance na úrodnou půdu a nechali by dveře galerie otevřené. Myslím, že kdyby měli Guma
Guar širší "meze tolerance", bylo by zajímavé sledovat reakce veřejnosti na akci a protiakci zastřešenou jednou výstavou. Také je ale možné, že s touhle záležitostí nemají Ztohoven nic společného a jde jen o slovní hašteření dvou konkurenčních uměleckých skupin.

Gregory Crewdson

Americký fotograf Gregory Crewdson se narodil 26. září 1962 v Brooklynu. Jako teenager byl členem punkové skupiny The Speedies, která se proslavila hitem Let Me Take Your Foto. V polovině 80.let Crewdson studoval fotografii a diplom získal na univerzitě Yale, kde dnes působí jako profesor. Má zastoupení v New Yorku a v Londýně, přičemž píseň Let Me Take Your Foto použila v roce 2005 firma Hewlett Packard k reklamě na digitální fotoaparáty.

Pražská výstava tohoto autora v galerii Rudolfinum, která potrvá do 25. května 2008, je významnější než dosud proběhlé přehlídky v New Yorku či Los Angeles. Jde totiž o retrospektivu, která představuje až na první dva rané cykly celou autorovu tvorbu, tedy více jak padesát velkoformátových fotografií, které nenásledují chronologicky za sebou, ale sledují vnitřní vývoj díla, přičemž své zastoupení zde našly i poslední série Dreamhouse (2002) a Beneath Roses (2002-2005).

Při pohledu na jednotlivé fotografie má divák nutně pocit, jakoby sledoval záběry dokumentující natáčení nějakého velkorozpočtového amerického hororu. A není divu, autor byl ve své tvorbě skutečně inspirován díly Alfreda Hitchcocka nebo Davida Lynche, díky čemuž příběhy fotografií balancují na pomyslné hranici reality a filmu. To často ještě umocňují samotní aktéři na snímcích, jimiž jsou kolikrát skuteční hollywoodští herci a herečky. Gregory Crewdson se však nesnaží vyjádřit celý příběh jako spíš navozovat v každém divákovi nutkavou potřebu si jej domýšlet. Hypnotické pohledy do nikam, narušená idylka amerického maloměsta nějakým nenadálým zásahem, precizní technické zpracování do posledního detailu, způsob nasvícení, temná tajemství naznačená v rozložení celé scény...to všechno vyvolává v návštěvníkovi výstavy znepokojující pocity, které nutí k zamyšlení. Autor se na svých snímcích zabývá neurózami a tajnými obavami společnosti, ale od počátku se vyhýbá všemu, co by překročilo rámec sice podivného, ale možného. Jeho fotografie nezobrazují rozhodující okamžik, výkřik plný děsu, ale situaci těsně před tím, než k takovému vyvrcholení dojde, tedy jakési ticho před bouří, film o jediném obrazu, a tím větší napětí jeho fotografie vzbuzují.
V autorově pozdější tvorbě převládá vliv digitálních efektů, kterými se snaží už tak reálnou scénu udělat ještě reálnější třeba tím, že jednotlivé části obrazu jsou snímány jednotlivě a pro dosažení celoplošné ostrosti poskládány v následné postprodukci znovu dohromady. Není tedy divu, že jediná fotografie tak vzniká několik dní a spolupracuje na ní celý filmový štáb čítající i 150 členů. Výsledek však stojí za to, i ten nejnepatrnější detail hraje ve prospěch celku a mně nezbývá než tuto výstavu vřele doporučit.

Jana Pecholtová

http://www.dancevalley.com

Takhle má vypadat Párty!
Aneb nejlepší festivalový web, co jsem kdy otevřela


Není to náhoda. Velkolepá akce, na kterou má tento web lákat, je jednou z největších párty svého druhu na světě, každoročně se pořádá v Nizozemí, nedaleko Amsterdamu. Točíme se zde ve sféře elektronické hudby a nekonečný seznam všeobecně známých jmen DJ’s mluví sám za sebe. Jednotlivá jména z něj by dala na samostatnou letní akci v našich poměrech.
Není se proto čemu divit, že jejich webové stránky jsou naprosto unikátní. Pro každého z Vás, lehce se zabývajícího i designem, konkrétně webu, bude návštěva těchto stránek zážitkem. Komu nesedne konkrétní animace, stylizovaná někde mezi Hippie, cirkusem a hi-tech kulturou dnešní dance music, tak se alespoň inspiruje zajímavým uspořádáním informací a odkazů.
Název „Dance Valley“, taneční údolí, je pojat doslovně. Se stránkami se nám otevírá i pohled do originálně animovaného světa, plného uměle dokonalé trávy a poletujících motýlků. Obrazovce dominuje otevírající se „Kniha“, ze které se tyčí jednotlivé „stage“ festivalu, vyvolávající trojrozměrný pohled na celé rozsáhlé místo konání této akce obřích rozměrů.
Kliknutím na jednotlivé sektory či započetím listování v Knize se vám přiblíží jednotlivé stage s pohádkovými názvy i vzhledem, např. Field of Dreams, Valley of Love, Devil’s Valley. A na těchto místech jsou teprve jednotlivé stany, označené vtipným či trefným popiskem a kolečkem, které vám umožní poslechnout si několik tracků, co budou hrány na tom, či onom místě a line-up (seznam DJ’s) pro konkrétní stan. Vše je vždy zestylizováno podle hudebního odvětví, které bude na daném místě hráno. A nakonec v posledním listu Knihy nalezneme praktické informace o vstupenkách a dopravě na festival.
Nechybí zde nic a vizuální stránka věci je zde pojata nejen líbivě, ale i funkčně. Festival se koná 12. července letošního roku, je to 14. ročník a vstupenka stojí 62 euro. Jen škoda, že asi jen málokdo z nás, ohromených tímto webem, si bude moci vychutnat atmosféru tohoto festivalu naživo. Kdo neodolá letní výzvě roku, čekají ho Carl Cox, Tiësto, Space DJ’s, Oliver Ho, Marco Baily, Ogi a mnooooooooho dalších ……………….

Bavte se !!!
Klares. Hruba

Ernest Hemingway (1899-1961)

Další díla:
Sbohem, armádo!
Smrt odpoledne
Za našich časů
Muži bez žen
Komu zvoní hrana
Přes řeku a do lesů
Stařec a moře
……

MÍT A NEMÍT
(To Have or Have not)
Nakladatelství Práce 1979

Román vznikl v době hospodářské krize a autor popisuje právě tuto dobu a snahu lidí žít běžný život. Nikde ale není práce a vydělávat si je v podstatě nemožné. Většina lidí nemá co jíst a buď pracují za málo peněz a jsou rádi alespoň za to, a nebo se jako hlavní hrdina příběhu rozhodou pro cestu mimo zákon, protože jim už nic jiného nezbývá.
Román vznikl z původních několika povídek, což je na něm dost znát. Někdy na sebe stránky a příběhy nenavazují. Do hlavní linie příběhu jsou vetkány menší i větší vyprávění a zmínky o životě mnoha a mnoha dalších lidí. Román je postaven na kontrastu těch, co mají (peníze) a co nemají. Hemingway sympatizuje s těmi, co jsou chudí a i když hlavní hrdina někoho zabije, stejně s ním jistým způsobem sympatizujete a neodsuzujete ho. Představitel těch co nemají je hlavní hrdina Harry Morgan. Jako představitel těch co mají se dá chápat spisovatel Richard Gordon.
Román je rozdělen na několik částí a ty se pak dělí do kapitol. Samy kapitoly jsou ale nesourodé a také v nich najdeme v podstatě samostatné příběhy, také jakési kapitoly.

Jaro
První část románu začíná prvním pokusem o zvyklání rybáře Harryho Morgana rybáře, kterému se v době krize moc nedaří.. Ten ví, že ostatní rybáři převážejí černé pasažéry, ale když se mu tato příležitost naskytne. Odmítá. Kubánci, kteří od něho chtěli svézt jsou chvíli poté, co Harry odmítl, zastřeleni. Harry jde do přístavu ke své lodi. Má zakázku od jednoho Angličana. Následuje popis způsobu lovení na moři. Angličan mu slíbí, že mu zaplatí, ale odletí první letadlem. Harry najednou nemá peníze ani na cestu domů. Musí uživit svou rodinu –ženu a tři dcery. V tuto chvíli dochází k vnitřnímu konfliktu a nakonec zvítězí bída. Harry se dohodne s dobrosrdečným a trochu hloupým přítele Charliem a ten mu dohodí další podobný obchod. Má převést Číňany. Na lodi s Harrym většinou e i jeho přítel Eddy, který ale začal pít je teď úplně k ničemu. Harry mu v podstatě platí jen z lítosti a starého přátelství. Na akci s Číňany ho odmítne vzít, ale když vyjede, najednou zjistí, že Eddy je na palubě taky. Pan Sing, Číňan, co organizuje převoz se s Harrym domluví, že mu zaplatí při převozu. Harry odhadne, co by se mohlo stát, zabijí ho, peníze si vezmou zpět a nikdo nebude mluvit. Tak se rozhodne, zabíjí pana Singa dřív, než by on zabil jeho. Nedovíme se, jestli byly Harryho obviňující myšlenky oprávněné. Číňany vylodil někde jinde. Dokonce chvíli přemýšlí i o vraždě kamaráda Eddyho, protože ho neměl napsaného v posádce. Eddy ale úplně náhodou potkal celníka a zapsal se tam, než se ukryl v podpalubí lodi. Tím si zachránil život. Celá první část je psána v ich formě – vypráví sám Harry.

Podzim
Druhá část je vyprávěna vypravěčem. Zjistíme, že Harry už přesedlal na špatnou stranu. Pašuje alkohol. Při jedné cestě na něj začnou nějací Kubánci střílet. Paradoxně nemají s ním nic společného, jen jim někdo nejspíš nezaplatil, tak začali střílet. Harryho střelili do ruky a černocha, který mu pomáhla do nohy. Cestou vidí Harry další loď. Je na ní jeho přítel Willie se zákazníky. Bohužel je jeden ze zákazníků dost vysoce postavený a nahlásí Harryho na policii. Harry ještě stačí vyházel všechen alkohol z lodi do moře.

Zima
Ve třetí části románu je první kapitola (početně devátá) vyprávěná Albertem. To je mladý muž, který by chtěl pracovat s Harrym na lodi, protože má také ženu a děti a nemá práci. Když už něco dělá, tak jsou to mizerně placené pomocné práce. Do podniku K Fredymu (hospoda) přijde advokát Simmons neboli „Tlustopysťák“ a chce mluvit s Harrym. Nabídne mu práci – převézt Kubánce. Na konci příběhu se setkáváme se stejnou motivací jako na začátku. Teď je ale Harry už jinde a tudíž přijímá. Pozve ke spolupráci právě Alberta. Druhá kapitola 3. části je vyprávěná Harrym, další už zase neosobním vypravěčem. Dozvíme s, že Harry o svou ruku nakonec přišel, amputovali mu ji. Má místo jedné ruky pahýl a tudíž akci s Kubánci sám nezvládne. Navíc má zabavenou loď od té události s pašováním alkoholu. Rozhodne se za pomoci advokáta svou loď ukrást. Druhý den ji ale najdou. Nakonec si pronajímá na den loď od Fredyho (majitele hospody). Veškeré peníze co mu byli dány jako záloha dá Fredymu za pronájem. Odmítá pomoc Alberta. Ten však nakonec přijde k lodi a umluví Harryho, aby jej vzal s sebou. Harrymu se to v hlavě rozleží a souhlasí. Vnitřní boj myšlenek v Harryho hlavě je autorem pozoruhodně popsán –například: „Nechci s tím otravovat, ale copak já mám na vybranou? Teď už člověk na vybranou nedostává. Můžu to nechat plavat; ale co potom? Já jsem se o to nijak neprosil, ale když to člověk musí udělat, tak to musí udělat. Jenomže bych asi neměl brát Alberta. Je to prosťáček, ale spolehlivý a na lodi je to chlap na svém místě. Hned ho tak nic nevyleká, ale stejně nevím, jestli ho s sebou mám brát. Jenže žádného ochlastu a žádného černocha s sebou vzít nemůžu. Musím s sebou mít někoho, na koho bych se mohl spolehnout. Jestli se nám to podaří, tak dostane svůj díl, určitě. Ale všecko mu to říkat nemůžu, nebo by do toho nešel, a já s sebou někoho mít musím.“ (citováno z Ernest Hemingway, MÍT A NEMÍT, Práce, Praha 1979, str. 79)
Domluvil se s advokátem, že Kubánci musí mít zbraně, aby to vypadalo, že ho k tomu přinutili. Kubánci ale vyloupí banku a se všemi penězi utečou k Harrymu na loď. V bance zastřelí advokáta a na lodi Alberta. Honí je policejní člun. Harry s jedním z Kubánců shodí Albertovo tělo do moře a schválně tam kopne i zbraň jednoho z Kubánců. Cestou mu jeden z nich hrozí smrtí a druhý se mu paradoxně omlouvá za smrt jho přátel. Nakonec Harry postřílí Kubánce a sám dostane kulku do břicha. V knize je neuvěřitelně živě popisován proces pomalého umírání Harryho Morgana.
„V lodním trupu bylo plno vyteklého benzínu, a když se loď trochu zakymácela, vždycky to zašplouchalo. Ten muž, Harry Morgan, byl přesvědčen, že ten zvuk vychází z jeho vlastního břicha, a připadalo mu, že je má jako veliké jezero, jehož vlny narážejí na oba břehy najednou. Zdálo se mu proto, že leží na zádech s koleny přitaženými vzhůru a hlavou zvrácenou nazad. Voda v tom jezeru, jež bylo jeho břicho, byla velmi studená, že když do ní jen z kraje vstoupil, jakoby ho chladem omračovala; a teď mu bylo strašlivě zima a všechno bylo cítit benzínem a jemu připadalo, jako by měl ústa přitisknutá k benzínové hadici a měl vysát celou cisternu. Věděl, že tam žádná benzínová cisterna není, ale přesto cítil studnou gumovou hadici, která jako by se zasunovala do úst a vinula se mu ve své obrovitosti, chladu a tíži celým tělem. Pokaždé když se nadýchl, tak s mu hadice až dole v břiše stočila a jako by ucítil vždy tvrdší a chladnější náraz, a bylo to, jako když se tam dole nad hladinou šplouchajícího jezera hýbe obrovský slizký had.“ (citováno z Ernest Hemingway, MÍT A NEMÍT, Práce, Praha 1979, str. 131)
Harry nakonec zemřel až v nemocnici. Poslední slova, která jsou zaznamenána zní: „Jeden člověk sám nemá. Teď už nikdo sám ne. Ať je sám jako pěst, člověk sám nemá tu nejmizernější A nejzkurvenější šanci.“ (citováno z Ernest Hemingway, MÍT A NEMÍT, Práce, Praha 1979, str. 163)
S příběhem Harryho se ve třetí části prolínají mnohé osudy. Nejvíce vyzvedávaný je tu příběh spisovatele Richarda Gorgona, který nemá o peníze nouze. Přesto od něj odejde jeho žena, protože ji podvádí. Jde do hospody k Fredymu a nalévá opilcům, aby ho měl alespoň někdo rád.
Harry i přes to, že nemá ruku je pro ženy velmi atraktivní, autor popisuje, jak Harry stále vzrušuje svou ženu. Popisuje nevybíravě i ošklivost jeho ženy – ústy Gorgona. Překvapivě se Gordon a Harry nikde v příběhu nepotkají.
Ke konci je příběh dost „rozplizlý“. Konec je nijaký. Autor popisuje zamyšlení Harryho ženy nad budoucím životem bez manžela. A ve chvíli kdy přijíždí loď se skoro mrtvým tělem Harryho Morgana, tak se autor zdržuje popisem co s na které lodi v přístavu děje. Nabízí pohled na spokojenou rodinku, na milenku, která se rozhoduje, zda si svého milence vezme a podobně. Trochu mi přijde, že autor chtěl jen zaplnit stránky čímkoliv, k čemu odkazje například vnítřní monolog oné milenky: „Ty můj milý. Tak jsi fajn. Ano jis. Milý, milý, milý. Ano, ano, milý.A ty jsi já. Tak je to. Ano, tak to je. A co teď s tím a co potom? Stejně už je po tom.“ (citováno z Ernest Hemingway, MÍT A NEMÍT, Práce, Praha 1979, str. 177)
Celkem absurdně působí situace, kdy Albertova žena dorazí k lodi a Albertovo tělo tam není. Je v davu přihlížejících, který ji vtlačí ven a ona spadne do vody. Její jekot přehlušuje oznámení, že jí vypadly „žuby“(zuby). Nikdo z davu jí nepomůže, naopak, jak autor říká, se kochají tím, že toho byly svědky. Kniha je kritikou nejen nedostatku peněz nebo naopak dostatku, ale i jejich dopadu nejen na ta kdo mají či nemají, ale i na okolí.
Harry byl zločinec, ale rval se s životem do poslední chvíle.

Vypracovala: Jana Roušarová